Home Viac... O BTM Viac... Letáky Viac... FAQ Viac... Linky Viac... Kontakt Viac... Košík

  Akcie
  Aktuálne
  Infolist
  Novinky
  Reportáže
  Rozhovory
  Svedectvá
  Z listov
  Zamyslenia
  Zaujímavosti


Vyhľadávanie



RADOVAN LUKAVSKÝ
Nedávno na Rádiu Proglas spomínal na svoju životnú cestu český popredný herec Radovan Lukavský.

Rozhovor moderovala Anna Štěpánková, farárka Církve československé husitské v Brne. S dovolením pána Lukavského sme mohli rozhovor prevziať aj my a teraz vám ho ponúkame vo forme letáčika ST11 s názvom Majster slova. Veríme, že krásne spomienky Radovana Lukavského zaujmú mnohých čitateľov a jeho pevná viera pomôže tým, ktorí prichádzajú vo svojom živote ťažkými skúškami. O slávnom hercovi sa môžete dozvedieť viac z kníh „Rozhovory s dědečkem“ a „Vyznání životu“. Obe vyšli v Karmelitánskom nakladateľstve. V našom infoliste vám ponúkame aspoň malé ukážky, pre krásu použitého slova ich nechávame v pôvodnom českom jazyku.



Vyznání životu

Moje maminka si přála, mít tři syny: jeden aby byl knězem, druhý profesorem a třetí hercem. Ale syn přišel jen jeden, pak dvě dcery, a tak to nechala na Boží vůli, jestli se jí některé z těch tří zbožných přání splní. (Říkávala krásně po moravsku: „Bez Boží vůle – ani vlas z hlavy důle.“) Já jako malý kluk jsem o tom ovšem nevěděl a pilně jsem pořád něco stavěl z dřevěných špalíčků v tatínkově truhlářské dílně. A když se mně ptali: „Co to bude, až to bude?“, prý jsem říkal: „No přece chvífek.“ Nad tím „chvífkem“ místo „chlívku“ se maminka vždycky usmívala. A nabádala mě, když se mě někdo zeptá, čím budu, abych řekl: inžinýr – architekt – stavitel. Tenhle trojtitul se jí totiž velice líbil – měl ho na vizitce na dveřích jeden pán, co bydlel v patře nad námi, kterému prala košile.



Mistr krásného slova

A pak se stalo, že „boží mlýny“ zamlely znenadání trochu rychleji, a my se stěhovali z Prahy na venkov. Tam byl hodný pan farář a hodná máter v Ústavu anglických panen, kde jsem ministroval a pomáhal té hodné máter hrát pro děcka ze vsi loutkové divadlo, a najednou jsme se všichni nějak domluvili, že – ačkoli jsem už udělal přijímací zkoušky na gymnázium v Kolíně – půjdu do arcibiskupského gymnázia v Praze a pak, dá-li Bůh, i do semináře. S tím svatým úmyslem jsem tedy začal v Bubenči studovat – ovšemže i divadlo jsme tu hráli – a maminka začala věřit, že se jí splní to první a největší přání… Jenomže pak se to zase náhle a nečekaně v „božích mlýnech“ nějak semlelo a já dostal s kvintánským vysvědčením „consilium abeundi“, to jest „radu, abych odešel“ – a už jsem byl na gymnáziu v Českém Brodě – a zase studoval a hrál studentská představení, až jsem odmaturoval – a už jsem byl na filosofické fakultě v Praze jako posluchač češtiny a franštiny. Teď to vypadalo spíš na druhé maminčino přání: že budu profesorem. Pak ovšem jako by „kolem osudu“ začal točit Hitler: zavřel vysoké školy – a já byl telegrafistou na dráze (a dělal divadlo s ochotníky), pak jsem to zkusil na hereckém oddělení pražské konzervatoře – ale rok nato mě odvedli do „rajchu“ a v „totálajnzacu“ jsem se vyučil strojním zámečníkem. No a po válce jsem dokončil studium jak na konzervatoři, tak na filosofické fakultě s tím, že uvidím, jestli se k divadlu vůbec hodím, a když ne – vrátím se zas k té profesůře. Maminka nebyla nikdy vyžadovačná a přes všechna svá přání vždycky říkávala, že „šak ať si mě Pánbůh postaví, kde mě bude chtět“. Divadlo měla ráda, s českými ochotníky ve Vídni, kde za mlada sloužila, hrála Maryšu, dokonce s Eduardem Vojanem, který jim přijel jako host zahrát Francka. Měla jen obavu, abych jednou neměl, jak se říkalo, hlad jako herec. Ale když mě hned v prvním angažmá viděla hrát v „kamenném divadle“ na Vinohradech, upokojila se a byla ráda, že se jí splnilo aspoň to třetí přání. A co víc, vlastně i to druhé, když jsem začal na konzervatoři a pak na DAMU učit herectví a říkali mi „pane profesore“. A konec konců i jako kněze mě párkrát viděla aspoň na jevišti. Šlo sice o menší role, ale byl jsem rád té možnosti uchránit je před znectěním a karikováním, jakého by se v jiném podání pravděpodobně v té době dočkaly. Zato Anouilhův Tomáš Becket pak patřil k těm nejkrásnějším rolím, jaké jsem směl hrát a za které jsem dosud zvlášť vděčný. A kolik jsem se nahrál profesorů, o tom už ani nemluvím! Zkrátka to maminčino třetí přání mi vlastně otevřelo přístup ke všem ostatním povoláním na světě – a to je jeden z velkých darů, který s sebou přináší právě jen herectví. (Z knihy „Deset vyznání“)



S manželkou Ludmilou.


V úlohe zverolekára vo filme „Pouta”.


Ako brat Lorenzo v Rómeovi a Júlii.


S vnučkou Klárou pri predstavení knihy
„Rozhovory s dědečkem”.


Stále na javisku - ako 85. ročný v úlohe vodníka Ivana v Lucerne (ND v Prahe 2004).




Verzia pre tlač Verzia pre tlač

©2002-2004 Copyright BTM  | Dizajn a programovanie: